„Jsme stále více obklopeni bezcharakterními budovami a žijeme v epidemii nudnosti. Až na pár výjimek jsou nové budovy mrtvé a monotónní. Vše je stejné, ploché, nablýskané, ale nelidské.“
Těmito slovy začal před dvěma lety britský architekt Thomas Heatherwick jednu ze svých přednášek ke stavu současné architektury. A zhruba o rok později k tématu vydal knihu s názvem Humanise, ve které říká, že už zhruba jedno století prožíváme v rámci měst globální katastrofu ve formě nudných budov.
Podle uznávaného britského architekta, mimo jiné i autora přestavby pražského paláce Savarin, takové budovy zvyšují hladinu stresu, přivádějí deprese, rozdělují společnost a zároveň poškozují naši planetu.
Heatherwick proto vyzývá k větší architektonické rozmanitosti a spolu s knihou vzniklo i stejnojmenné hnutí, které má šířit povědomí, že moderní města potřebují návrat k lidskému aspektu. A k budovám, kolem nichž se lidé cítí šťastně a bezpečně.
„Nudné budovy nás připravují o zásadní smyslové informace. Způsobují stres. Dělají z nás asociály. Mění to, jak se cítíme a jak se chováme,“ píše se na webových stránkách Humanise. Podle hnutí se takové budovy ospravedlňují funkčností.
„Tolikrát jsem slyšel, že forma následuje funkci, že pokud navrhnete kvalitní a funkční budovu, tak forma bude sama o sobě dobrá,“ dodává Heatherwick s odkazem na mantru funkcionalismu, kdy každý detail navíc je brán jako nepotřebná dekorace. Ostatně například Adolf Loos, autor pražské Müllerovy vily, vnesl do architektury tezi o tom, že ornament je zločin.
Právě představitelům funkcionalismu nebo purismu dává Heatherwick za vinu prapůvodní rozšíření „nudné“ architektury – zejména švýcarsko-francouzskému modernistovi Le Corbusierovi, který podle něj prosazoval pouze přímočarou, sériově vyráběnou monotónnost.
Kritika míří také na Američana Louise Sullivana a Ludwiga Miese van der Rohea s jeho oblíbeným výrokem, že „méně je více“.
„Pokud jedete do nějakého nového města, míříte vždy raději do staré zástavby, protože víte, že ta nová bude bezcharakterní a nudná,“ říká britský architekt. „Kam se poděly tvary, stíny, textura, trojrozměrnost?“ ptá se.
Nudné budovy podle něj navíc přinášejí zásadní dopady na životní prostředí. „Ve Velké Británii ročně zbouráme padesát tisíc budov, abychom stavěli nové. A průměrné stáří komerční budovy v Británii je čtyřicet let,“ říká architekt s vysvětlením, že nezajímavé budovy se bourají snáz než ty, které dokážou v lidech vyvolat nějakou emoci.
„Konstrukce a stavební materiály přitom produkují pětkrát více emisí uhlíku než celý letecký průmysl. Přestaňme tedy stavět nudné čtyřicetileté budovy a stavme tisícileté,“ vyzývá Heatherwick. Když se přitom člověk rozhlédne po nové výstavbě v Praze, nemůže se ubránit dojmu, že něco podobného by se mohlo týkat i české metropole.
Nová výstavba například na brownfieldech formu má velmi často podobu generických skleněných a betonových kvádrů, i když v poslední době z fasád vystupuje alespoň textura v podobě imitace cihel. Thomas Heatherwick by ale Praze monotónnost, až na výjimky, s velkou pravděpodobností vytkl.
„Zbavili jsme se jedinečnosti, překvapivosti a unikátnosti. Zdá se mi, že je pro nás nivelizovaná uniformita skupiny důležitější než svobodný individuální projev identity konkrétního autora,“ souzní s Heatherwickem architekt Pavel Kvintus z ateliéru A8000. „Myslím si, že česká moderní architektura je převážně nudná,“ dodává.
Boji proti nudě ve výstavbě nahrávají i některé výzkumy v kognitivní vědě, řešící dopady panorama města na jeho obyvatele. Z nich vyplývá, že lidé jsou zdravější v rozmanitých městech než ve čtvrtích plných neatraktivních, generických budov.
Justin Hollander, který se na americké Tufts University věnuje městskému plánování, a architektka Ann Sussmanová ve své publikaci Cognitive Architecture z roku 2014 zkoumali, jak lidé reagují na zastavěné prostředí. A došli k závěru, že fungujeme nejlépe ve složitých prostředích a toužíme po rozmanitosti, nikoli po „velkých, prázdných, krabicovitých budovách“.
K podobným závěrům došel také neurolog Colin Ellard z University of Waterloo. Ten pomocí senzorů měřil, co se odehrává v hlavách lidem, procházejícím prostředím plným různorodých tvarů, oken a detailů, a jak na ně působí jednotvárná skleněná fasáda.
Uznávaný kritik architektury Edwin Heathcote se však ve svém nedávném textu pro Financial Times pustil s Heatherwickem a jeho pojetím „nudné architektury“ do polemiky.
Na jednu stranu uznává, že má velká část současné výstavby podobu anonymních skleněných a betonových věží a bloků, pramenících z požadavků trhu, regulací i obavy pouštět se do něčeho výrazně odlišného. Zároveň ale tvrdí, že nudné neznamená vždy špatné.
„Opravdu bychom chtěli žít ve městě, které by kompletně navrhl například Gaudí? Mezi odkapávajícími kameny, pokřivenými zdmi a okny připomínajícími oči chobotnice,“ ptá se Heathcote a dodává, že síla katalánského architekta a jeho výrazných staveb je právě v tom, že jsou jeho budovy tak odlišné od všeho kolem.
Jako příklad, že i mezi „nudnými“ budovami se mohou lidé cítit dobře, uvádí britskou výstavbu z 18. a 19. století. Tehdejší ploché fasády, obyčejné cihlové zdi a opakující se vzorce oken georgiánské architektury se rozhodně dají považovat za jednotvárné a nezajímavé – zároveň jde dnes o jedny z nejhodnotnějších čtvrtí v zemi a výkvět britského urbanismu.
Pro řadu lidí byly také výrazně estetičtější původní monolitické dvě věže Světového obchodního centra než jejich následovník One World Trade Center, tedy budova, která se podle kritiků snaží zaujmout tak moc, až má opačný efekt.
„Heatherwick má ohledně současné architektury v lecčem pravdu. Umí být bezduchá a repetitivní. A rozhodně jsou potřeba i experimentální nebo radikální stavby,“ shrnuje Heathcote. Dodává však, že nudná původně byla většina historických budov ve městech.
„Až jejich doplňováním, přístavbami a úpravami se prohloubila jejich složitost i role v životě města. Tak města fungují. Nepotřebujeme, aby bylo všechno zajímavé, ale aby to bylo kvalitní,“ soudí Heathcote.
Jeho pohled na problematiku sdílí architekt a urbanista Pavel Hnilička, který se svým ateliérem Pavel Hnilička Architects+Planners stojí například za podobou několika bytových domů ve čtvrti Smíchov City i plánovaného sídla České spořitelny tamtéž. Podílel se také na pražských stavebních předpisech a věnuje se tématu hustoty měst.
Zásadní je pro něj především kvalita městských prostor a město jako fungující celek, kdy dává Hnilička často za vzor Hamburk nebo Kodaň. Například v ní podle něj dokáže každá z nově budovaných čtvrtích potlačit své ego s cílem vytvořit silný celek.
„Jsou ve městě stavby výjimečné, jako jsou například kostely, divadla, galerie, muzea, koncertní sály, školy, úřady a jiné veřejné instituce a pak stavby obyčejné – domy na bydlení, kanceláře, obchody, továrny a další,“ vyjmenovává Hnilička.
„Výjimečné stavby mají být ve struktuře města vidět, ideálně, když jsou na významných místech a osách ulic, jsou výrazné a slouží mimo jiné jako orientační body. Je dobré, když svou architekturou převyšují okolní standard obyčejných staveb. Tím jím dají vyniknout,“ míní.
Když se naopak každý z obyčejných domů urputně snaží být výjimečný a upoutává na sebe nezaslouženou pozornost, nutně tím podle Hniličky dochází stálým opakováním těchto snah k rozpačitým výsledkům.
Což zároveň neznamená, že obyčejný dům má být nekvalitní nebo snad ošklivý. „Jen si musí uvědomit, že nehraje roli hlavní, ale roli vedlejší. To mu nijak nemusí ubrat na kráse a důležitosti jeho role,“ uzavírá architekt.
